Seriál: Manažerské tasemnice (3. díl)

Seriál Romana Bašty „Manažerské tasemnice“ pokračuje již třetím a neméně zajímavým dílem:

Teorie velkého třesku v HR

Jsem si vědom, že jakmile opustíme svět excelu a půjdeme do vědy, okruh čtenářů se zúží, byť by se měl spíše rozšířit.
Sedíte v kanceláři, díváte se na své kolegy přes stůl, někde za skleněnou přepážkou vidíte šéfa. Na stole máte spoustu CV, protože jste od toho šéfa spolu se svými kolegy dostali zadání nabrat nějakého skvělého člověka. Ulovit hlavu. Nějakou tvořivou, proaktivního hlavu pozitivní a přátelské mysli, která je zákaznicky orientována a má vysokou stabilitu ve stresu. Samozřejmě je to hlava mladá, zdravá, flexibilní a kompatibilní se zbytkem týmu.

Ta mladost, jak si ukážeme, je možná to jediné, co jí po měsíci ve vaší firmě zůstane. To v případě, že se Vám podaří takovou hlavu ulovit.

A teď začne ten fyzikální hardcore. Pro dobré porozumění doporučuju se k minulému příspěvku o fyzice vrátit.

Takže chcete vybrat to nejlepší z hromádky CV.

To, co hledáte, vám proběhlo myslí ve zlomku vteřiny, než jste zmizel/a, pak jste chvilku nebyl/a, a teď tu zase jste. Stejně jako ten stůl, kolegové a šéf za skleněnou přepážkou.

Všichni jste zmizeli. Vy, vaši zákazníci, dodavatelé, celá hromada CV, celá byrokracie, systém ISO, systém na vyrábění strašidel, která je nutno následně potírat. Zmizel i berňák a dokonce i odbory. A teď se zase všechno objevilo a teď to zase zmizelo. A zase je to zpátky…

Právě teď vaše firma zanikla a s ní zaniklo úplně všechno. Všechno. Není nic. Zanikly všechny vaše úspěchy, ocenění, poháry, korporátní hodnoty na zdi, vaše PR, zanikly vaše procesy, etický kodex, váš brand, vaše slogany, recepce i výrobní linky. Zanikly všechny průšvihy, nesplněné sliby, etické přehmaty, promrhaná důvěryhodnost, pomluvy, intriky, lži, zmanipulované pracovní úrazy i veškerá zklamání a utrpení. Zmizeli lídři i manažerské tasemnice.

A teď vaše firma vznikla znovu.

Dostala příležitost vzniknout jako panensky čistá. Dostala šanci vzniknout jako čistá energie, kde jsou pozitivní přátelští lidé 100% fyzického i duševního zdraví, kteří jsou vůči sobě laskaví, přátelští, pozorní. Jsou výkonní, hledí si své práce, nikdo nepletichaří, nepomlouvá. Soustředí svou mysl na úkol a jejich srdce bijí pro firmu, protože věří hodnotám, věří firmě a věří managementu.

Jenže to tak často není. Firma čistá nevznikla. Je navlas podobná té, která v minulém zlomku sekundy zmizela.

Za přepážkou pořád sedí stejný šéf. Dívá se oknem z kanceláře do výrobní haly, a navzdory tomu, že na směně je několik stovek lidí, nevidí je. Dívá se na strop haly a říká si něco ve smyslu: „Letos dovybavíme halu kamerovým systémem a pár kamer umístíme i ven na stožár na monitorování venkovního prostoru. Zašívání se, močení zvenku na halu, a kouření mimo pauzu bude definitivně utrum. Já jim dám, šmejdům. Akorát krást a ulejvat se. Platí na ně jen bič.

PROČ nepodávají aspoň ty blbý kaizeny?! Takhle nesplníme plán kaizenů a matka se bude ptát. Sakra, ale ta nová X5 je fakt pěkná. Nechám si ji schválit od šéfa.“

Přicházejí manažer pro ISO se specialistou pro zdraví a bezpečnost říkají: „Nemáme směrnici pro případ obsazení firmy ufony. Auditor na to sám nepřišel, ale já jsem mu to sám navrhl.“

Odborník na zdraví a bezpečnost doplňuje „Ufoni navíc nemají zdravotní prohlídku. Tuhle „issue“ nemáme pod kontrolou. Měli bychom proškolit lidi, aby se ufonům vyhýbali. A všichni to podepíšou. Tím budeme krytí. Vyžádal jsem si písemné stanovisko renomované právní kanceláře.“

Díváte se na toho šéfa a máte příležitost právě TEĎ spatřit v něm charismatickou osobnost, která si stejně jako Gándhí nechá rozbít hlavu pro své přesvědčení.

Máte šanci uvidět v něm panensky čistou bytost, která zná lidi jménem, je ztělesněním skromnosti, protože na to, aby ho následovaly zástupy lidí, mu stačí sandály a nepotřebuje právě tu X5.

Proč tam zase vidíte jen tu arogantní narcistickou chamtivou pyšnou zákeřnou bestii se sklony k alkoholismu, intrikaření, lhaní a podvádění, která se obklopila stejnými, jen o něco méně nebezpečnými?

Proč šéf ve chvíli, kdy firma vznikla znovu, nevidí kolem sebe lidi, kteří jsou zdrojem radosti a štěstí, ale pořád jen ty šmejdy, které je třeba trestat?

Proč jako odborníci na lidi kolem sebe nevidíte štěstí, ale lidi, kteří jsou ustrašení, uzavření do sebe, zoufalí a s mrtvou duší? Proč jsou otrávení, znechucení, demotivovaní, mají kruhy pod očima? Proč tolik lidí věnuje tolik času jen na to, aby na ně nikdo nemohl? Proč se nikdo nesměje, nepřeje k narozeninám? Proč už dávno v této zemi nikdo nezpívá?

Vždyť tohle přece taky zmizelo. Proč se právě TEĎ neukázalo štěstí, když může, ale zase jen to, co nechcete? Co propojilo dvě TEĎ? Pokud existuje nekonečné množství variant, jak se hmota uspořádá, co určilo, která varianta nastane?

Přece ta vaše. To, která varianta nakonec nastane, zařídí vaše společné vědomí, i když to nechcete. Stačí, abyste to všechno, co nechcete, měli přítomné ve svém vědomí. Nepřitáhnete si variantu, kterou chcete, ale tu, jíž jste součástí. V rámci vaší společné souvztažnosti.

Své neviditelné firemní NIC jste společně naplnili svým očekáváním, co zase přijde. Ne, že jdete ráno do práce a víte, „co zase bude“, a už to cítíte kolem žaludku. Každou vteřinu mockrát utkáváte matrix nejbližší reality a tím tu realitu tvoříte. TEĎ. TEĎ. TEĎ.

„Je pošetilé domnívat se, že když budete dělat stále stejné věci, dojdete k jiným výsledkům,“ řekl Albert Einstein, stejně jako že nemá smysl řešit problém nástroji, které ho způsobily.

Znamená to tedy, že můžeme tak snadno svléknout kabát a v nejbližším okamžiku se zrodit v „andělské čisté kráse“?

Ano, znamená to přesně to. Máme tu moc. Ale stejný proces právě TEĎ nás nutí tuto možnost odmítnout. Že je to nesmysl. Naše přesvědčení o vlastní bezmoci propojuje dvě TEĎ a zase si vybíráme to, co nechceme, cestu, která nikam nevede, moc, kterou si nechceme uvědomit a přijmout jen proto, abychom mohli sami sobě předložit důkaz, že věci jsou takové, jak věříme, že jsou. Proto šéf zůstává bestií, personál zůstává šmejdy. Zvláště, když tomu šéf i personál jdou naproti.

Je to naše paměť a to, čemu říkáme „zkušenosti“, které propojují ty dva okamžiky TEĎ a dělají z nich řetěz: „Vidíte? Já věděl, že to špatně skončí.“ Zkušenosti, které se svým opakováním TEĎ, TEĎ, TEĎ doslova propsaly do každé buňky našeho těla, do biologických procesů a staly se tak naší přímou součástí. Staly se doslova součástí naší chemie a biologie.

Základní pravidlo hermetismu: „Jak nahoře, tak dole. Jak uvnitř, tak venku.“

Mimo svou kontrolu máme další z fyzikálních zákonitostí, a to je přitažlivost v rámci souvztažnosti.

Tak jako atom má svou energetickou značku a vytváří složitější struktury – souvztažnosti, svou energetickou značku má i firma. Firma je z atomů, protože se skládá z lidí, kteří tvoří souvztažnosti ve firemním NICU. Ovlivňují pravděpodobnost, co bude, tím, co očekávají na základě toho, co už bylo.

Základní impuls samozřejmě přichází od šéfa. On vkládá do okamžiku mezi dvěma TEĎ základní matrix. Jeho je ta značka, která určuje, co a jak se bude žít a jak se budou tvořit a využívat zdroje. A dostává symetrickou odpověď od svých podřízených, kteří do okamžiku mezi dvěma TEĎ vkládají to, čehož jsou sami součástí. Z milionů možných variant si tak společně tvoří tu svou.

Základních vzorců je více, nechci je popisovat všechny, aby se téma nerozplizlo, ale budu se věnovat aspoň jednomu.

Jedna z velmi „oblíbených“ firemních energetických značek je značka STRACH.

Jejím zdrojem jsou přesvědčení, že svět není dobré místo k životu a lidé nejsou přátelské bytosti. Tím je ovlivněna paměť a naše sebepotvrzující až sebezničující zkušenosti. Všechna přesvědčení vznikají v období, která jsme dávno zapomněli. Jako nános na paradigmatech nám pak slouží v lepším případě důvěra k lidem a laskavost, ale v tomto konkrétním případě ostražitost, nedůvěra, odstup, nezájem o lidi a preference represivních stimulačních nástrojů.

Když se stanu šéfem a jsem přesvědčen, že se lidem nedá věřit, potom od nich očekávám nevhodné chování, které je třeba potírat a „zločiny“ odhalovat a trestat, viníky pranýřovat. A obklopím se stejnými.

Jsem to já jako šéf, kdo svým očekáváním spoluutváří to, co nechce. Jako vrána k vráně, jako magnet jsou ke mně přitahováni všichni, kteří mě v mých přesvědčeních utvrdí. Lidi, kteří se skutečně „zašívají“, kradou, močí na halu zvenku a kouří mimo pauzy. Stejně tak jsou ke mně přitahováni lidé bázliví, zbabělí, alibističtí, ustrašení, bez vlastního názoru… A dobře mi tak.

Společným vědomím mě jako šéfa a mých podřízených pak utvoříme obsah své značky a způsob využívání zdrojů. Nejsilnějším znakem této zbytečně nákladné a zbytečně neefektivní kultury „MY a VONI“ je absence tvořivosti, absence důvěry, absence odvahy nést zodpovědnost, přinášet nová řešení.

Lidé se bojí sami myslet, protože očekávají odmítnutí či trest.

Bojí se auditů, bojí se šéfů, bojí se všeho a všech. Bují byrokracie, lidé tím, že nemyslí, chtějí na všechno směrnice, všude visí vizualizace, nedůvěra se projevuje blokováním telefonů, internetu, všechno je tajné včetně toho, kolik kdo bere za svou práci peněz.

Bojí se mě a já se bojím jich, protože se bojím o své hračky. O svou X5, o svůj status, prestiž a životní úroveň, protože jsem se uvázal do hypotéky na dům velký jako zámek.

A protože mám strach, tak hloupnu. Hloupnu, ale moc mi zůstala. Kam to může vést? Začnu být paranoidní a začnu se zbavovat lidí, kteří si uchovali poslední zbytky zdravého rozumu, případně vědí o mých manažerských i osobních selháních.

Je samozřejmě veliký rozdíl, když ve firmě pracujete se šéfem, který jí raw stravu, má poctivého sportovního ducha, ví, že se na něj dívá 500 lidí a proto funguje jako vzor, nebo pracujete se sebestředným narcisem, který je závislý na alkoholu, adrenalinu, jídle nebo internetovém pornu.

Tato značka STRACH obvykle stojí firmu ročně cca 1 milion EUR na každých 100 zaměstnanců v oblasti plýtvání zdroji a stejný objem v oblasti ztracených příležitostí. Vynásobte si to sami podle počtu svých zaměstnanců. Controllingové systémy mlčí. Jsou součástí chyby a problém neumějí pojmenovat a zachytit. Oko samo sebe také nevidí.

A nyní zpět ke hromádce CV.

Máte ulovit hlavu, která jiná než většina hlav, které tam už jsou. Přicházím jako šéf na HR a říkám: „Vypište výběrové řízení. Hledáme člověka odvážného, pozitivního, tvořivého, emočně stabilního,…“

Máte jako HR organizovat nábor a ulovit dobré hlavy… Ne ty tasemnice, o nichž je tento seriál.

HR je vstupní branou do každé firmy. Jenže je součástí této mocenské struktury. Energetické značky. Je součástí matrixu a je součástí problému. Je kalibrováno na šéfa a osciluje mezi krajními polohami prosociálně orientovaných lidí na straně jedné, excelovských počítálků na straně druhé, agresivních frustrovaných a deprivovaných manipulátorů na straně třetí a lidmi, které nikdo neposlouchá, protože jakoby ani nebyli.

Jakou má HR reálnou přitahovací schopnost oslovovat lidi odvážné, tvořivé, pozitivní, pokud energetická značka firmy má nadregionální dosah a ze své vlastní přirozenosti přitahuje pouze lidi kompatibilní se strachem nebo rovnou tasemnice?

Fyzika nedovolí, aby do tohoto prostředí přišel někdo jiný. Je to mimo souvztažnost. Do firmy s energií STRACH otevření a odvážní lidé nepřicházejí. Pokud už se nějakou chybou v matrixu stane, že na výběrové řízení přijde někdo jiný, potom bývají jeho parametry „čteny“ na HR jinak.

Odvaha je čtena jako arogance, tvořivost je nepřizpůsobivost a pozitivita je faleš.

Vzpomeňte si. Realitu netvoří hodnocený, ale hodnotitel. Jste to vy, personalisté, kdo promítá obsah svého vědomí do prostoru variant. Do vašeho kandidáta.

Pokud se stane, že „jiný“ a se strachem nekompatibilní člověk projde až do adaptačního procesu, jak se bude situace pravděpodobně vyvíjet?

Pravděpodobně sám zjistí, že tam nepatří, protože oceňována je podlost a donášení. Lidé žijící ve strachu zhloupnou a vytvoří takovou kulturu, ve které nováček nepřežije. Odejde nebo se přizpůsobí a za měsíc už nemá nic z toho, co měl na začátku. Za měsíc ho nepoznáte. Jen zůstane mladý. Má stejný obličej, ale ostatní je jinak.

Nepotkáváme se s tím, co chceme, ale s tím, co jsme.

Chceme-li oslovit ty správné lidi a přivést je z trhu práce, ovlivnit pravděpodobnost, nemůžeme začínat u PR vytvořeného „na klíč“ nějakou agenturou. Řešení není v head huntingu, protože do měsíce je osobnost úplně jiná, než byla na začátku, a to včetně struktury DNA.

Ano, prostředí mění strukturu DNA a tím se mění nejen kódování bílkovin, ale i myšlenkové procesy, vnímání, rozhodování, chování, jednání, protože se mění činnost nervová i činnost soustavy žláz s vnitřní sekrecí ovlivňující emoce a tím mi mentální procesy.

Chceme-li přitáhnout ty správné lidi, musíme nejdříve změnit sebe a sami se stát těmi, které chceme z trhu práce získat.

Musíme zapracovat na svém očekávání, co se TEĎ stane. Musíme zapracovat na svých přesvědčeních, na své schopnosti ovlivnit fyziku, tím ovlivnit svou chemii, svou biologii a tím ovlivníme svůj sociální i ekonomický kontext.

Asi nemusím zdůrazňovat, že lineární školení komunikace, stres management, team building, time management apod. tohle ovlivnit nemají nárok.

Ukazuje se, že fyzika, chemie, biologie promlouvá nejen do náboru a lovení hlav. Dotýká se všeho a všech a v každém okamžiku. Šťastnější a úspěšnější jsou ty firmy, které najdou řešení, protože jakkoli to vypadá beznadějně, řešení existuje. To řešení se jmenuje projekt KlonDike, který obsahuje komplexní soubor medicínských, diagnostických, koučovacích a dalších postupů kdy a jak proces nastartovat a hlavně udržet, byť to bolí.

TEĎ, TEĎ, TEĎ a nesmíte přestat. Každý by se hřál, ale nechce jít do zimy ani pro dřevo, ani pro uhlí. Jakmile přerušíte, krb vyhasne. Končíte.

Jakkoli je průměrná reakční doba velké firmy 3 roky, změnu lze úspěšně nastartovat v řádu dní a je přímo závislá na třech hlavních hráčích a jejich kompetencích. Na šéfovi, na HR a implementačním týmu.

Vracíme se zase k příběhům z prvního příspěvku a konkrétní případové studie tu nechci popisovat. Pro váš příběh nemá zkušenost jiných lidí v jiném prostředí, v jiném čase, s jinými proměnnými žádný význam.
Změna pak vypadá přesně jako firma sama. Cesta na KlonDike může vypadat jako vysluněná pěšina mezi rozkvetlými třešněmi, ale může vypadat jako drama a překážky, které za firemní peníze právě tasemnice vkládají do cesty.

Známe příběhy, kde majitelé poděkují a jsou příběhy, kde „nedoporučili“ zaměstnancům se s námi stýkat. Nejnebezpečnější zvíře, které na cestě na KlonDike, na cestě k vašemu bohatství v jakékoli podobě, můžete potkat, je vlastní pyšné, chamtivé nebo ustrašené Ego.

Dovolte, abych v čase Kristova zmrtvýchvstání všem čtenářům poděkoval za to, že to vydrželi až do konce a že je to přimělo k zamyšlení. Okamžik vašeho znovuzrození do panensky čistého andělského stvoření nastal právě TEĎ. Zůstaňte šťastni.